Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund

Ing. Jiří Hanzelka, *1920, +2003,
Ing. Miroslav Zikmund, *1919

čeští cestovatelé, spisovatelé a publicisté.
Neumann, Grešnov a J. Hanzelka v restauraci převíjejí filmy

Spolu uskutečnili 1947-50 vozem Tatra cesty do Afriky a Latinské Ameriky, 1959 - 1964 do Asie a Oceánie. Natočili řadu filmů (Afrika, Od rovníku ke Stolové hoře, Z Argentiny do Mexika), uspořádali knihy fotografií (Minarety, fíky, popelky, Údolí u nebe), napsali cestopisy (Afrika snů a skutečností, Tam za řekou je Argentina, Přes Kordillery, Tisíc a dvě noci). V 70. letech nesměli publikovat, některé knihy proto zůstaly v rukopisech nebo vyšly v ineditní edici (Cejlon, ráj bez andělů, Sumatra - naděje bez obrysů). M. Zikmund navštívil 1992 a 1994 Austrálii, kde natočil dokument o skalních malbách Aboridžinců Poslední kontinent.

Byli jsme v západním Irianu

Vrátili jsme se právě z předsíně pátého světadílu. Do včerejška se jmenovala Holandská Nová Guinea a vlála nad ní jediná vlajka, holandská trikolora.

Teď se začíná jmenovat Západní Irian a třepotá se nad ní vlajek několik. Jedna z nich je pořád holandská. Oficiálně k ní přibyla bleděmodrá se znakem Spojených národů, neoficiálně červenobílá indonéská a nedovoleně, přesto však nejpočetněji, vlajka papuánská s bílou pěticípou hvězdou v rudém poli, s šesti bílými a sedmi modrými pruhy.

Letěli jsme nad čtyřmi moři, jejichž jména (Jávské, Sundské, Bandské a Seramské) se nám zdála opět tak exotická, jako kdysi ve školních škamnách. A měli jsme v těch osmi horečně nabitých dnech dokonce čas vykoupat se v Tichém oceáně, na překrásné pláži mysu Suadja, a pozorovat přitom nejen mladé Papuánky v pestrých tříčtvrtečních džíns, ale i holandské vojáky s prvním chmýřím pod nosem, jak se předstihovali, kolik lahví od Amstel Pilsner roztřískají o mělké korálové dno, o jednu z nejmalebnějších pláží, jakou jsme kdy viděli.

Vrátili jsme se ze země, která přímo hýří kontrasty. Kdosi ji nazval prokletým rájem. Taky jí říkají země černých lidí a bílých hor. Čtyři stupně na jih od rovníku - v tropickém žáru - jsou hory pokryté věčným sněhem. (Až 1. května příštího roku převezmou Indonésané správu Západního Irianu do svých rukou, ustoupí dosavadní nejvyšší hora Indonésie Kerintji - 3 805 m - daleko do pozadí před celou řadou velikánů Nasavského pohoří; Carstenszově hoře naměřili totiž 5030 metrů). Mají tu nejnádhernější motýly světa, ale taky přes padesát druhů hadů, třetinu z nich prudce jedovatých. Čtvrtou největší položku ve statistice vývozu - hned za naftou, koprou a muškátovými ořechy - představují krokodýlí kůže, jejich největším odběratelem je Singapur a módní Francie. Na poštovních známkách mají ptáka s dlouhým peřím, tropickou rajku (žije jich tu na osmdesát druhů!), ale stejně dobře by na nich mohli mít malomocného člověka nebo komára anofela, nositele malárie.

Rezavějící tank na pláži

V Hollandii, budoucím Kota Baru, nám řekli, že ve vnitrozemí žijí lidé, kteří vítají příchozí cizince pokřikem "mír s tebou" a provádějí přitom prostocvik spočívající v rychlém přibližování a oddalování kolen. Naštěstí žijí ve vnitrozemských horách, nemohl je tedy roku 1516 spatřit první běloch, Portugalec De Menenez, a zaměnit tenhle zvyk za klepání kolen před bílým božstvem. Patrně by byl brzo doplatil na svůj omyl, protože tihle mírumilovní lidé mají ještě jiný zvyk - uříznou hlavu každému, kdo by se jen dotkl jejich žen.

V jiných oblastech je naopak právo vítat cizince výsadou mladých žen, právě kojících matek: nabídnou příchozímu bez rozdílu věku a pohlaví vlastní prs. Mezi lovci lebek v Ekvádoru jsme viděli ženy kojit z jednoho prsu děcko a z druhého současně psí štěně. Ve vnitrozemí Nové Guineje mají ženy ve zvyku přikrmovat podsvinčata.

Vrátili jsme se ze země, která je větší než tři naše republiky, nemá ani jediný kilometr železnic a všeho všudy něco kolem sedmi set kilometrů silnic, z nichž asi dvě stovky jsou asfaltované.

Nejsilnější dojem však nebyly ony kontrasty, ale spousta bílých skvrn na mapě. Ne tedy Antarktida s pólem nedostupnosti, ale třeba prostor osmdesát kilometrů jihozápadně od hlavního města, Hollandie, s nápisem UNEXPLORED MOUNTAINS. Neprozkoumané hory. Letěli jsme nad jinými oblastmi, dole byla nejdivočejší džungle, jakou si může člověk představit: pralesy, fantastické meandry, řeky jako by chtěly zaškrtit samy sebe, vracely se do míst, kudy už jednou protekly, neuvěřitelnými smyčkami se kroutily tři sta šedesát stupňů zpátky, oprátka za oprátkou; shora to vypadalo jako blysknavé kruhy a elipsy naházené do temného lesa. A ještě: na jihu země, hned po bariéře oněch pětitisícových obrů, je území velké skoro jako půl Československa. Na letecké milionce, nejpodrobnější dosažitelné mapě, najdete jen hrstku jmen označujících vesnice. Jinak desítky kroužků s anonymním VILLAGE, VILLAGES. Vesnice, vesnice, vesnice. Někdy v jednotném, někdy v množném čísle.

První zvuk, který v přemnohých oblastech téhle fantastické země probudil člověka z doby kamenné, byly výbuchy granátů. První začali shazovat Japonci, další Američané. Není to tak dávno. Dějinná epocha se jmenovala druhá světová válka. Azdá se, že teprve ona přiblížila světu lán země, který do té doby ležel takřka zapomenut na periferii zájmů i znalostí.

Připomněl i vlastním pánům, Holanďanům, když ji opět převzali z rukou Spojenců, že to není jen tak nějaká zapomenutá země. Že kromě jiných hodnot má i cenu strategické základny.

To bylo před sedmnácti lety.

 Teď se s ní museli rozloučit. Nebylo to jednoduché, to je nabíledni. Loučení bylo melancholické, s příchutí nostalgie. Třicátého září, o šesté hodině večerní, kdy se slunce chystalo sklouznout za temeno hory Jarremoh nad Magdaleninými ostrůvky, měl patrně holandský guvernér Plattel jiné starosti než se dívat, jak ze stožáru před jeho rezidencí pomalu padá holandská vlajka, naposled bez soupeře nad touhle podivnou zemí. Už třetí den byl pryč, s děkovným dekretem samotné královny. Proto taky nebylo vojenských poct. Bylo jen zádumčivé tesklivé ticho.

Pak nastala noc, horká a vlhká, s příjemným osvěžujícím vánkem od moře a bez komárů ve vyšších patrech strání, do nichž Holanďané nasázeli svoje vilky a bangela. Poslední holandská noc na Nové Guineji.

"MUSÍŠ MI POVÍDAT ZAŘÍKADLA!"

Večer přišel Karma na návštěvu podruhé. Tentokrát bez Rumakieka, zato přivedl svou manželku. Papuánka střední postavy, kudrnatá, žlutou jednobarevnou bluzičku, květovanou sukni, bílé plátěné střevíčky. Bylo jí sedmnáct. "Jsme už čtyři roky spolu," řekl Karma s trochou rozpaků, protože zřejmě vycítil, že nepřišel svou nenadálou návštěvou zrovna vhod. Seděli jsme totiž všichni nad poznámkovými bloky a urovnávali si dojmy z rušného dne, jen tak po domácku. Paní Karmová byla v té chvíli rozhodně nejdokonaleji a nejúplněji oblečený člověk v domě. Rychle jsme na sebe hodili košile, aby se dáma necítila pohoršena, kdosi vytáhl z ledničky ovocnou š»ávu.

"Tak to vlastně bylo vaší paní třináct, když jste se brali," načínali jsme nakousnuté téma.

"Třináct," přitakal Karma, "koupil jsem ji za dva tisíce." Řekl to s obchodnickou věcností, jako by mluvil o koupi motocyklu.

Podívali jsme se překvapeně po sobě. Ráno tu vyprávěli, že si vydělají necelé tři stovky měsíčně, Rumakiek kromě výplatní pásky vytáhl ještě červencový účet za elektřinu a vodu, jedenáct zlatých čtyřiadevadesát za čtyřiatřicet kilowatt a tři deset za dvanáct kubíků vody, k tomu nájemné patnáct za měsíc, potraviny nejsou nejlevnější, když se většinou musejí dovážet, textilie jakbysmet, viděli jsme to přece v obchodě Juliana na náměstí - jak dlouho by asi musel šetřit, než by si mohl koupit nevěstu za dva tisíce! A to si před čtyřmi lety jistě nevydělával tolik, co dnes.

"Ale dva tisíce je hodně peněz, co?"

"Počkat," řekl Karma, "ne dva tisíce guldenů. Dva tisíce kauri jsem za ni dal. Kilo těch škeblí je za dvě a půl zlatky, to jsou ty obyčejné, mušličky s hnědým vroubkováním stojí víc, tři a půl za kilo."

Dalo nám dost přemáhání, abychom zachovali vážnou tvář, skok od kilowattových hodin a kubíků na účtu vodárny ke škeblím za nevěstu byl příliš nenadálý.

"Ale tchánovi jsem ještě nezaplatil," pokračoval Karma, "teprve kdybychom měli děti."

Vyložil pak, jak je to se splatností za nevěstu v bezpeněžním papuánském hospodářství. Dokud mladí nemají rodinu, je nevěsta jaksi na úvěr. Teprve při narození prvního dítěte má její otec právo hlásit se o smluvenou částku. "Ale Serlina ještě děti nechce, a já taky ne. A tak vždycky když jsme spolu, držím ji za ruku a říkám potichu: neměj dítě, neměj dítě, neměj dítě, musel bych za tebe zaplatit!"

Mluvilo se malajsky, Serlina mlčky naslouchala, při poslední manželově větě se spokojeně usmívala a na znamení souhlasu šeptla:

"Ja, ja."

"Ty čtyři roky se vám to zatím dařilo, ale co kdyby najednou to zaříkadlo..."

"Vždycky se to musí podařit," řekl nesmlouvavě Karma. "To se dědí. Mám to po dědečkovi. Když bylo největší sucho, přišli za ním, on chvíli něco mumlal, pořád za sebou, a do večera určitě pršelo."

Kudrnatá paní Karmová dopila sklenku japonské ananasové š»ávy a nenápadně »ukla loktem do Karmy.

Možná že ten tajný pohyb znamenal "pojď, poděkujem za pohoštění, musíš mi zas povídat zaříkadla, je mi sedmnáct!"

Karma se skutečně zvedl a rychle se rozloučil.

Příštího dne jsme se rozloučili my s Irianem.

Na letišti byla opět spousta Papuánců a se stejným zájmem jako před osmi dny se dívali, jak se najednou otevřelo břicho Herkula a vypadalo jako jejich bambusové chatrče o třech stěnách.

Chvíli nato se na obzoru zatřpytilo moře.

Tichý oceán.