Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund - Byli jsme v západním Irianu
Vrátili jsme se právě z předsíně pátého světadílu. Do včerejška se jmenovala Holandská Nová Guinea a vlála nad ní jediná vlajka, holandská trikolora.
Teď se začíná jmenovat Západní Irian a třepotá se nad ní vlajek několik. Jedna z nich je pořád holandská. Oficiálně k ní přibyla bleděmodrá se znakem Spojených národů, neoficiálně červenobílá indonéská a nedovoleně, přesto však nejpočetněji, vlajka papuánská s bílou pěticípou hvězdou v rudém poli, s šesti bílými a sedmi modrými pruhy.
Letěli jsme nad čtyřmi moři, jejichž jména (Jávské, Sundské, Bandské a Seramské) se nám zdála opět tak exotická, jako kdysi ve školních škamnách. Aměli jsme v těch osmi horečně nabitých dnech dokonce čas vykoupat se vTichém oceáně, na překrásné pláži mysu Suadja, a pozorovat přitom nejen mladé Papuánky v pestrých tříčtvrtečních jeans, ale i holandské vojáky s prvním chmýřím pod nosem, jak se předstihovali, kolik lahví od Amstel Pilsner roztřískají o mělké korálové dno, o jednu z nejmalebnějších pláží, jakou jsme kdy viděli.
Vrátili jsme se ze země, která přímo hýří kontrasty. Kdosi ji nazval prokletým rájem. Taky jí říkají země černých lidí a bílých hor. Čtyři stupně na jih od rovníku - v tropickém žáru - jsou hory pokryté věčným sněhem. (Až 1. května příštího roku převezmou Indonésané správu Západního Irianu do svých rukou, ustoupí dosavadní nejvyšší hora Indonésie Kerintji - 3 805 m - daleko do pozadí před celou řadou velikánů Nasavského pohoří; Carstenszově hoře naměřili totiž 5030 metrů). Mají tu nejnádhernější motýly světa, ale taky přes padesát druhů hadů, třetinu z nich prudce jedovatých. Čtvrtou největší položku ve statistice vývozu - hned za naftou, koprou a muškátovými ořechy - představují krokodýlí kůže, jejich největším odběratelem je Singapur a módní Francie. Na poštovních známkách mají ptáka s dlouhým peřím, tropickou rajku (žije jich tu na osmdesát druhů!), ale stejně dobře by na nich mohli mít malomocného člověka nebo komára anofela, nositele malárie.
V Hollandii, budoucím Kota Baru, nám řekli, že ve vnitrozemí žijí lidé, kteří vítají příchozí cizince pokřikem "mír s tebou" a provádějí přitom prostocvik spočívající v rychlém přibližování a oddalování kolen. Naštěstí žijí ve vnitrozemských horách, nemohl je tedy roku 1516 spatřit první běloch, Portugalec De Menenez, a zaměnit tenhle zvyk za klepání kolen před bílým božstvem. Patrně by byl brzo doplatil na svůj omyl, protože tihle mírumilovní lidé mají ještě jiný zvyk - uříznou hlavu každému, kdo by se jen dotkl jejich žen.
V jiných oblastech je naopak právo vítat cizince výsadou mladých žen, právě kojících matek: nabídnou příchozímu bez rozdílu věku a pohlaví vlastní prs. Mezi lovci lebek v Ekvádoru jsme viděli ženy kojit z jednoho prsu děcko a z druhého současně psí štěně. Ve vnitrozemí Nové Guineje mají ženy ve zvyku přikrmovat podsvinčata.
Vrátili jsme se ze země, která je větší než tři naše republiky, nemá ani jediný kilometr železnic a všeho všudy něco kolem sedmi set kilometrů silnic, z nichž asi dvě stovky jsou asfaltované.
Nejsilnější dojem však nebyly ony kontrasty, ale spousta bílých skvrn na mapě. Ne tedy Antarktida s pólem nedostupnosti, ale třeba prostor osmdesát kilometrů jihozápadně od hlavního města, Hollandie, s nápisem UNEXPLORED MOUNTAINS. Neprozkoumané hory. Letěli jsme nad jinými oblastmi, dole byla nejdivočejší džungle, jakou si může člověk představit: pralesy, fantastické meandry, řeky jako by chtěly zaškrtit samy sebe, vracely se do míst, kudy už jednou protekly, neuvěřitelnými smyčkami se kroutily tři sta šedesát stupňů zpátky, oprátka za oprátkou; shora to vypadalo jako blysknavé kruhy a elipsy naházené do temného lesa. A ještě: na jihu země, hned po bariéře oněch pětitisícových obrů, je území velké skoro jako půl Československa. Na letecké milionce, nejpodrobnější dosažitelné mapě, najdete jen hrstku jmen označujících vesnice. Jinak desítky kroužků s anonymním VILLAGE, VILLAGES. Vesnice, vesnice, vesnice. Někdy v jednotném, někdy v množném čísle.
První zvuk, který v přemnohých oblastech téhle fantastické země probudil člověka z doby kamenné, byly výbuchy granátů. První začali shazovat Japonci, další Američané. Není to tak dávno. Dějinná epocha se jmenovala druhá světová válka. Azdá se, že teprve ona přiblížila světu lán země, který do té doby ležel takřka zapomenut na periferii zájmů i znalostí.
Připomněl i vlastním pánům, Holanďanům, když ji opět převzali z rukou Spojenců, že to není jen tak nějaká zapomenutá země. Že kromě jiných hodnot má i cenu strategické základny. Teď se s ní museli rozloučit. Nebylo to jednoduché, to je nabíledni. Loučení bylo melancholické, s příchutí nostalgie. Třicátého září, o šesté hodině večerní, kdy se slunce chystalo sklouznout za temeno hory Jarremoh nad Magdaleninými ostrůvky, měl patrně holandský guvernér Plattel jiné starosti než se dívat, jak ze stožáru před jeho rezidencí pomalu padá holandská vlajka, naposled bez soupeře nad touhle podivnou zemí. Už třetí den byl pryč, s děkovným dekretem samotné královny. Proto taky nebylo vojenských poct. Bylo jen zádumčivé tesklivé ticho.
Pak nastala noc, horká a vlhká, s příjemným osvěžujícím vánkem od moře a bez komárů ve vyšších patrech strání, do nichž Holanďané nasázeli svoje vilky a bangela. Poslední holandská noc na Nové Guineji.
