Rudolf Švaříček - Příští setkání s panem Hanzelkou

Pohlcuje mě běloba nemocnice. Doktorka zdůrazňuje krátkost návštěvy a stav pacienta Hanzelky. Repertoár nemocničních návštěv bývá hořce obdobný. Pacientovi se odevzdají pomeranče s bonboniérou, popřeje se zdravíčko a návštěva se vypotácí pryč přemýšlet o štěstí, neštěstí a relativitě života.

Svírá mně úzkost. Jaká je hranice, co je chtěné a co už může pacienta unavovat?

V trepkách se šourám k posteli s nemocným. Po pevném stisku ruky a položení dárků na uniformní stolek předávám knihu Tamtamy času autorů Hanzelka-Zikmund-Stingl-Švaříček. Na včerejším velkolepém křtu knihy pan Hanzelka chyběl, teď v ní překotně listuje. Zapomíná na svoji nemoc a zasvěceně komentuje gramáž, soutisk... Stojím před stoprocentním profesionálem. Kniha jej pohlcuje, stránku po stránce zkoumá obrázky s patinou i barvy. Vystupuje z role pacienta, odsunuje nemoc. Stává se skvělým diskutérem. Zcela odkládá chorobu, dostáváme se do jiného světa. Z předpokládaných několika minut zdvořilostní návštěvy jsou příjemné hodiny s nadšeným člověkem, kterému se splnila velká věc. Mazlí se s knihou. Přede mnou je na chvíli uzdravený pacient. Kdyby nic jiného Tamtamy času nepřinesly, tohle za to stálo. Jsem živočišně šťastný, koupu se v návalech blaha. Můžu slyšet: "Takovouhle knihu jsme nikdy neudělali. Je to hodně velkorysé dílo. To se opravdu moc povedlo. Tak vydařenou věc jsem ještě neviděl!"

Křehce krásnou chvíli rozbíjí sestřička, po dobu nezbytného lékařského úkonu musíme na chvíli na chodbu. Vracíme se za okouzleným panem Hanzelkou. Dál pomalu listuje knihou, některé pasáže dlouze pročítá. Na mou hlavu padá tolik chvály, že ji nedokážu unést. Od svého životního vzoru slyším větu, že by byl rád, kdybych si našel chvilku a zase se zastavil. Prý by mi chtěl po důkladném pročtení knihy ke všemu říci názor. Na rukou mám husí kůži, hlas se vytrácí... Jsem příliš velký "cíťa", asi po mámě. Takové chvíle nedokáži unést.

"Jasně že se stavím, hned jak se vrátím z cesty!"

Nazítří odlétám do Afriky točit další Cestománie, vracím se až v lednu jen na pět dní kdy pořádáme festival GO KAMERA a hned odlétám na nejvyšší vrchol Ameriky. Aconcagua je hora, kterou jsem si opravdu vychutnal. Jsem zde s těmi, které mám nejraději. Po úspěšně rychlém výstupu zbyly dny na potápění. Je mi fajn, přesto se těším domů. Jsem nadržený i na příjemné chvíle u pana Hanzelky. Ihned po příletu do Čech stavíme expozici na Holiday s National Geographic, v nedělním volnu se chystám do nemocnice. Marně. 15. února pan Hanzelka umírá. Ten, který byl pro mě opravdu PAN. Už mi nesdělí co chtěl. To, o co jsem tak strašně moc stál. Proč? Má to tak být? Nedokázal jsem si tu návštěvu nějak zařídit dříve? Nedokázal.

Některé pravdy zůstanou nevyslovené!