Daniové
Chvíle prvních objevitelů je dávno pryč, tady se toho ale příliš nezměnilo. Svět Balienu z doby kamenné nijak nepospíchá.
Po smrti působí duch neštěstí, dokud se nepodaří zabít nepřítele. Soupeři v bitváh nejsou zuřiví, chtějí se hlavně ukázat. Bitva může být přerušena třeba kvůli dešti. Bojovníci si nechtějí smáčet péřové ozdoby!
Až v roce 1938 se poprvé dotkla Baliemského údolí noha bílého muže. Expedice amerického badatele Richarda Archbolda na Novou Guineu se okamžitě stává tou nejúspěšnější. Z hydroplánu Guba uviděl jako první horský klenot - nádherné, 60 km dlouhé a 20 km široké údolí Baliem. Předchozí expedice svoji šanci minuly, nejvýše položená úrodná kapsa vzácné půdy čekala až na Archbolda. Dopravil sem neuvěřitelných 30 tun zásob a tým 195 mužů, většinou irianských nosičů podpořených 72 tvrdými Dajaky z Bornea. Přistáli na vysokohorském jezeře Habema ve výšce 3 300 m.n.m. Odsud začíná dobývání Baliemu. Mačetami si expediční tým klestí cestu do údolí, kde 60 000 Dani žije život doby kamenné. Zcela izolovaně se svými rituály a tradicemi bez nejmenší potuchy o jiném světě. Vládnou zde zvyky pro naší civilizaci nepochopitelně kruté. Holandský kapitán Teerink, jeden ze členů Archboldovy expedice, první sestoupil až na dno Baliemského údolí. Když poslední zásoby benzínu uplavaly po řece, obětoval kapitán svoji jedinou láhev ginu, aby udržel v chodu generátor zabezpečující komunikaci se základním táborem. Objev Baliemského údolí je zlatý hřeb v odhalování Nové Guineje. Stává se obrovskou senzací, světem letí zpráva o zapomenuté době kamenné. V primitivním světě vládnou lovci lebek, kanibalismus, kamenné sekery, bambusové a kostěné nože. The National Geographic v březnu 1941 píše o objevu tisíciletí. Když se Hollandia mění v dějiště války Pacifiku, váleční zpravodajové Lait a Patterson dávají Baliemu přezdívku Shangri-la, zaslíbená země. V květnu 1945 v údolí Pass ztroskotalo letadlo se 24 lidmi na palubě. Tři z nich pád přežili! Letecká hlídka je našla u rozbitého stroje a protože nemohla přistát, zachráněným trosečníkům aspoň shodila zásoby. Na místo seskočili parašutisté a postavili dráhu pro kluzák. 47 dní po nehodě dopravili všechny zpět ve větroni, který do vzduchu vytáhli letadlem. Kněz s protestantským pastorem a rabínem vedli obřad za oběti nehody vysílačkou z paluby letadla kroužícího nad údolím.
Příští bílá tvář patřila Van Stoneovi, misionáři americké Křesťanské a Misionářské Aliance, který sem 20.dubna 1954 seskočil padákem. Po válce začala KMA s evangelickou prací. Prohlašovala, že má pro vpád do Baliemu plnou moc z nebe.
První misijní stanici založili v Hetegima z naplavenin a nazvali ji transplantace amerického komfortu do Údolí kanibalů. Za 7 měsíců postavili přistávací dráhu. Už Archboldova expedice zabila dva Dani. Obracení na víru je prý těžký úkol, mezi jiným pro nechuť Dani z pachu bělošských těl. Když někam šli s Dani, byli misionáři žádáni, aby se drželi po větru. Prohlásili, že Dani jsou "nejtvrdší oříšek k rozlousknutí." V roce 1958 sem dorazili katoličtí misionáři františkánského řádu a v únoru 1960 u Pyramid už spalovali náboženské předměty. 200 metrů dlouhá hranice z fetišů vzplála plamenem. Spalování se účastnilo 25 000 Dani! Víra předků je ale pevně zakořeněna. Vkrvavé válce kmenů v roce 1966 padlo 125 obětí. Vládní zásahy přinesly do válek změny. Války byly vždy součástí života Dani. Krátký výbuch násilí vyvolával dlouhou rituální válku. Možná, že války nikdy neskončí...
Zbraně potřebují spolupráci duchů, aby mohly zabíjet. Vždy jsou duchové, které je třeba uklidnit a nepřátelé, které je nutno zabít.
Oheň bolí!
Slavnostní rituál začíná. Dva válečně zmalovaní muži přináší prase střelci, který před mužskou chýší pilamo čeká s lukem. Střelba luku je rituálně zabíjí, šíp si našel cestu do prasečích plic. Střelec zašťourá trčícím šípem ve slábnoucím praseti, zpěněná krev prýští z rány. Mladý krasavec s náhrdelníkem ozdobných mušlí baler si ještě na prase stoupne, aby krev víc proudila. Vyhaslého tvora položí hlavou směrem k pilamo a zkříží mu pracky jako znamení duchům. Tak velí letité tradice a zvyky. Dotěrný pes olizuje krev na zvadlém praseti, kterému uřežou uši a ocas. Uši jsou nečisté, nesmí zůstat ve vesnici, ocas na banánovém listě odloží pro náčelníka.
Pozornost všech se soustředí na bojovníka, který má vztyčené kančí tesáky z nosní přepážky. Septum se proděraví ostnem a prostrkávají se jím stále silnější klacíky, až je otvor dost velký i pro kančí zub. Vlasy má pomazané prasečím sádlem, z černočervené čelenky vystupují zdobná pera, na temeni je načepýřená péřová ozdoba. Tělo se leskne tukem obarveným sazemi, na krku visí walimo z kůry a ulit zavinutců, které chrání před zlými duchy. Protože mušličky slouží jako platidlo, je náhrdelník zároveň i "portmonkou". Svaly paží zvýrazňuje teken, náramek ze psí srsti a kapradí. Na přirození je nasazená tykev a na jejím konci ocas kuskusa. Bosé nohy stoupají na dřevěný špalík, ruce tahají šlahoun ratanu, který rychle klouže po suchém dřívku se zářezem. Po krátkém usilovném tření se od klacku začíná kouřit, hrst suché trávy zachycuje jiskry. Kouzelný dech čaruje první nesmělé plamínky, jsme svědky zrození ohně. Cesta k jeho vzniku je stará tisíce let, my jsme ji stihli zapomenout. Oheň se rodí bez civilizačních nezbytností, sirky nejsou třeba, živel je seslaný z nebes. Hladové plameny olizují prase a opalují štětiny. Ke slovu přichází bambusový nůž, který nařezává kůži černého prasete. Začíná se po obou stranách tlamy, řez pokračuje kolem břicha a mezi nohama až k řitnímu otvoru. Kamenná sekera prase šikovně porcuje.
Prase uam je nejdůležitější majetek, který poměřuje cenu ženy. Za dobrou nevěstu je i pět prasat, u slabé je to obráceně. Pro prasata se vedou války jako kdysi v Tróji o krásnou Helenu. Každá část prasete se dá sníst, krví se potírají kouzelné znaky, ocas a kly jsou ke zdobení, šourek a penis kanců zahání zlé duchy. Pokud vepři nezačnou hrát na bambusové flétny bigon, těžko je mohou Daniové víc využít.
"Co kdybych ti prase ukradl?" ptám se jednoho z domorodců, protože vím, jak je zde pašík důležitý.
"Asi bych tě zabil! Ale dneska už bych tě nesnědl!"
Posuv času nejde zapomenout...
Mumie. Černá vyuzená smrt křičí v Jiwice, temný svědek minulosti vypadá tajemně. Mabel Mimintok byl velký náčelník, proto se mu dostalo cti mumifikace. Vysušený obličej má hrůzostrašný výraz výkřiku, jakoby v okamžiku smrti volal "Ne, nezabíjej mne!" Jaký byl poslední moment, co všechno se v něm odehrálo? Smrtící úder kamennou sekerou? Nebo je tak vyplašený ze změny, kterou přinášíme? Vykřičeně tichá ústa to neprozradí. Odpovědi domorodců na stáří mumie se různí, cifry ujíždějí do tří set. Je těžké ptát se na věk dědečka lidí, kteří sami neví, kdy se narodili a kolik je jim let. V Akimě je vyuzený velký bojovník Werapak Elosarek. Jeho vysušená kůže je jak pergamen s informacemi minulosti, jen v něm dokázat číst! Hrdina má svázané nohy a hlavu smutně svěšenou mezi rameny, i my jej můžeme nestoudně osahávat. Jaká potupa v zemi, kde každý dotek má mít svůj důvod. Hrdý válečník byl zvyklý na jiné zacházení! Možná proto je v jeho výrazu tichá odevzdanost, chtěl toho tolik říci... Nemůže se bránit provazům a záplatám, které svazují jeho tělo. Čelenka a náhrdelník mikak mají raněné mumii dodávat důstojnost, ale jistý si už není ani jménem. Další vyuzené kamarády má v Musatafak, Pummo a dalších osadách... Arabské mumiyah - smůla vyjadřuje nabalzámované tělo, připravené pro posmrtné uchování. Zde na to jdou jinak než v zemi hieroglyfů. Proces nakuřování začíná pět dní po smrti. Tělo zemřelého svážou do kozelce a připevní nad oheň. Plameny udržují celý týden, pak nakuřují každý třetí den. Na pokožce bobtnajícího těla naskakují žárem puchýře, které propichují ratanovými trny a uvolňují tělesné tekutiny. Ženy otírají tělo travkami a měkkou kůrou tak, aby nic z tělesných pozůstatků neupadlo, protože by pak duši mrtvého pohltila země. Po týdnech nakuřování tělo seschne na zlomek váhy.
Smutek a sekání prstů. V korytě říčky se žena od pasu nahoru potírá souvislým příkrovem jílu. Na mělčině nabírá jílový maz a postupně mizí pod nánosem bahna. Teprve když je dostatečně špinavá, nasazuje si na hlavu síť noken. Ženy takhle měsíc po pohřbu demonstrují žal. Oblékají se do smutku! Příčinou je smrt blízkého. Krutý je pohled na zohavené prsty. Ženy blízké mrtvému od věku dvanácti let si nechají amputovat prst až ke druhému článku. Drsný rituál odsekávání prstů iki palin je nekompromisní. Začíná se malíčkem, celý zůstává palec, případně první dva prsty jedné ruky. S novým úmrtím bude dívka o další článek prstu kratší. Operace se provádí "odborně". Amputace probíhá za plného vědomí, k otupení nepomůže alkohol, který zde neznají. Místní anestézie má zvláštní pojetí. Nejdříve se pevně ováže paže nad loktem, potom ženu uchopí za předloktí a prudce jí udeří loktem o kámen. Trefa do brňavky znecitliví nervy v prstech a krátce umrtví ruku. Ruka se přidrží na kameni a "sekáč odborník" kamennou teslicí jedním rozmachem odsekne jeden nebo dva prsty u prvního kloubu. Někdy seká zvláštním kamenným sekáčkem. Krvácející zbytek prstu se zabalí do léčivých bylin, převáže hojivými lupeny a vše zakryje banánový list omotaný šlahouny. Po zbytek dne sedí dívka tiše v šoku s poraněnou ruku vzhůru, aby začalo hojení. I tři dívky najdenou přijdou na pohřbu čerstvé krve o jeden či dva prsty, Obřadem prochází opakovaně. Dani říkají, že odsekávání je nutné pro utišení duchů. Ženy mají ošklivě zohyzděné ruce na celý život, přesto dělají i jemné práce. Poslední dobou krutý zvyk indonéská vláda zakazuje. Ruce žen však žalují jasnou řečí. Většinou na nich chybí několik prstů.
Ženy mají zakázaný vstup do mužské chýše, při obřadech sedí odděleně od mužů. Pouze muži jedí maso, ženy ho okusí jen při svatbě. Matce nevěsty se dostane cti přijmout prasečí ocas, který je jinak určený náčelníkovi. Žena kojí napřed dítě, potom někdy i prase. Během pětileté sexuální abstinence si manžel přivádí jinou manželku, záleží na bohatství vyjádřeném počtem prasat. "Matko!" říkají děti i dalším ženám svého otce. Krása není zásadní při výběru ženy, cení se síla a schopnost starat se o prasata, děti a políčka (v pořadí důležitosti). Od pěti let začínají dívky nosit sukénku thali, kterou po svatbě nahradí suknice orchidejových vláken jogal pevně ovinutá kolem boků. Prsa jsou odhalena, zadek nikdy. Ženské okopávací hole tvrzené ohněm mají zaostřený konec, aby se jimi dalo bránit. Pláč má žena schovaný pro osamělý porod a pohřby, kde jí podle tradice amputovali článek prstu. Na zádech stále visí noken, síť z uválených vláken. Barví je žlutými a bílými přírodními barvami, červená momion je z minerálu. Čelenku awirihik dokončují v soukromí chatrče, protože to nesmí nikdo uvidět. Síť noken je jediná ozdoba, která v chladu trochu zahřívá. Chrání zadek ženy před duchy.
Sex. "Ženy z nás sají mužství, jejich přítomnost oslabuje! Celé nás vysají! Ženám se musíme vyhýbat!" To jsou nejčastější reakce mužů na ženy. Sex je jedna z největších záhad Guineje, Dani o něj nemají moc zájem. Pět let po narození dítěte žádný sex! Tabu se striktně dodržovalo. Pokud žena otěhotněla dřív, byla to velká hanba. Nejde o nucený celibát, jako jinde u vdov a náboženských asketů. Ve Velkém údolí abstinenci dodržovali všichni! Málo žen má víc než dvě děti, není zde antikoncepce, potraty ani vraždy novorozeňat. Naše sexuální libido se vybíjí sexem nebo jiným méně atraktivním způsobem. Pět let bez sexu vypadá podivně. Polovina mužů má více manželek a mohli by hřešit s druhou ženou. Manžel ale tráví většinu času s tou, která porodila dítě, ostatní zanedbává. Není rozumné vysvětlení sexuálního půstu, koteka na přirození jako symbol sexuality zklame. Mužská chýše pilamo není důvodem k homosexualitě. (Starými mládenci se stává jen pár zmrzačených nebo slabomyslných.) Chybí důkazy jiného sexu, nevěra je vzácná. Pokud se odhalí, vznikne kolem ní poprask, ale k aférám dochází zřídka. Možná jsou obvyklé, každopádně úspěšně utajované. Vztahy mužů a žen jsou klidné, ale nikdy láskyplné, hlazení s výjimkou náhodných doteků neexistuje. Sexuální pauzy vynucují duchové!
Koteky jsou jediné "oblečení" nahých mužů. Jsou to vydlabané tykve lagenaria. Latinské lagena prozrazuje láhev, nejrozšířenější nádobu. Vodu, krev i tuk v ní nosí přírodní národy celého světa, nádoba z tykve je nepostradatelná. Tvaruje jí kámen, který se na rostoucí tykev věší. Úzká nebo široká, záleží jaký kámen se kam pověsí. Ze zralého plodu se vybere dužina a tykev dřevnatí, koteka na penis je připravena. Ekarské slovo koteka je známější než danijský výraz horim. Krása je jen otázka vkusu. Místní krasavci jsou mnohem parádivější než ženy, na těla složitě přidělávají ozdoby. Hlavy bojovníků zdobí kožešiny, mušle, zvířecí kly, zuby a ptačí peří. Nákrčník walimo z mušlí nassa má podklad z kůrových vláken, které se válejí po stehně, až vytvoří provázek na tkaní pruhu. Dani se moc neumývají, aby nerozhněvali zlé duchy ve vodě. Bojí se brodů řek.. Ozdoby jsou jejich jediným "oděvem". Nechrání před chladem, proti němu je na těle vrstva prasečího tuku a sazí. Duch může do člověka vstoupit řitním otvorem, proto tam visí provázek nebo list. Tykve nasunuté na penis jsou dole přivázány kolem varlat. Vzpřímené je drží provázek z orchidejí tažený kolem pasu. Liší se délkou, tvarem i zdobením podle odlišných etnik. Některé koteky se stávají praktickými tabatěrkami, jiné jsou pomalované jak vánoční kraslice. Sundávají se jen při močení a sexu. Proč pouzdra na přirození? Odpověď domorodců bývá bezelstně odzbrojující. "Dani tak nosí koteky odjakživa!"
Wamena. Baliemské údolí je zvláštní oáza jiného života odříznutá od okolního světa bariérou vysokých hor. Wamena je jediné městečko vnitrozemí Irian Jaya. Wa znamená děkuji. Nejdůležitější pro život Daniů je prase wam. Domorodý stařec prý prvnímu misionáři nabídl batáty a řekl: "namen!" ber, vezmi si! Tak se údajně zrodilo jméno Wamena. Asfaltová ranvej je pro domorodce atrakcí, která sem přivádí ocelové ptáky. Přistávací dráhu protíná pěšina Daniů. Při poslední nehodě zahynul na ranveji jeden z pohlavárů Dani, porazilo ho letadlo. Do Baliemu nevede silnice, vše se sem dopravuje letecky. U domků z dovezených materiálů se popásají dovezená zvířata, i dobytek se proletěl letadlem. Armádní Hercules pohltí nejen kola, rikše, motorky, japonská auta, tuny rýže, ale obří chřtán spolkne i buldozer s těžkou technikou. Kde zde berou benzín? Samozřejmě taky přiletěl, čepuje se tady ručně. Letecký most z Jayapury přináší osadníky z přelidněných koutů Indonésie. Wamena se dramaticky mění z malé vesničky Daniů v osmi tisícové centrum života. Vyrostla pošta i telekomunikace. Nejpůsobivější místo je trh Pasar Nayak. Obrovský koktejl etnik, tváří, zdobení i legrace. Panoptikum prodávajících, nakupujících i zvědavých nahých etnik Dani, Lani, Jali, Damal, Umundini... Podle odlišné koteky a dalších detailů lze hádat, odkud dorazili. Kolik dní museli jít, aby uviděli neznámé divy? Vodu v láhvi, jídlo v plechu, tabák v bílých válečcích cigarety. Zrcadlo umí odraz, který dokázala jen vodní hladina. Baterka rodí světlo, benzín teplo, rádio zvuk. Prodává se vzácná sůl, cukr a desítky dalších nových chutí. Tržnice je dokonalá podívaná, ale kino je zde i opravdové, s promítacím plátnem, kde dochází ke střetu odlišných kultur. Jen někteří mohou hltat pohyblivé obrázky. Nazí Dani zůstávají před kinem, na lístek dovnitř nemají peníze. Pod velkým plakátem na film s indonéskou hereckou hvězdou Sally Marcelinou postávají a posedávají nahé postavičky. Na nástěnce u vchodu je snímek slavné krasavice s vydařenou hrudí. Majitel kina zasáhl vlastní cenzurou. Na bradavky svůdných ňader umístil květiny, aby zakryl citlivá místa. Pro jistotu. Před kým schovává nahotu v jejím přirozeném světě?
Lepší nerozumět? Řeka Baliem se kmenem Dani je největší objevitelská senzace dvacátého století. Návrat proti času tam, kde minulost ještě neskončila. Nahá říše zákonů džungle s podivuhodnými lidmi v podivuhodném světě. Kmeny žijí tisíce let izolovaně od svých sousedů. Oddělují je různé jazyky a primitivní politika pomsty, v níž není prostor pro odpuštění. Nikdo nevyjde z vlastního údolí ze strachu z přepadení. Snažíme se zajímavé domorodce poznávat, učíme se jim rozumět. Jejich poznatky o nás jsou zidealizované. Takoví bychom měli být, ale nejsme.
Útočí miliony otázek! Některé odblokuje jazyková bariéra, na jiné si netroufneme... Hlad po odpovědích je ale obrovský. Hledáme a jen někdy nacházíme odpovědi. Nové pravdy zviditelní absurditu našich prázdných slov a gest. Poznání může mít i hořký přídomek, dokáže zabolet. Na konci se bráníme pravdě, kterou jsme tolik hledali. Nechceme si ji připustit, děláme, že ji nevidíme. Někdy je lepší nerozumět...
Od objevení Dani každý rok ukrajuje kus původna. Kdy odkrojí poslední? Před čtyřiceti lety Dani šokovali svět. Víme, jací byli, jací jsou... ale jací budou?... Zbudou?
Spousta rituálů zůstává v původní podobě
Mnoho svérázných zvyků odnesl čas
Doba kamenná ve třetím tisíciletí
Konzerva zastaveného času
Opravdu poslední!
Vydrží?
?
