KOROWAI

Tyč vibruje, vítr s odvážnou stavbou vyzývavě kolébá

Duchové přicházejí! Ve věku odhalování složení DNA se vracíme do doby kamenné! Mizí pojem času, který zde má jiná měřítka, krájí se jen na dvě části. Od východu do západu slunce pro život a ten druhý černý plný duchů a kouzel. Korowai jsou nedosažitelní, žijí v deštném pralese, jak je bohové stvořili. Nechtějí přijít do styku s civilizací ani s jinými kmeny. Může jich být snad na padesát různých klanů. Jejich loviště ve slepé části ostrova plné bažin neskrývají objevené poklady. Část Korowajů žije za neviditelnou hranicí, kterou vláda nazývá Pacification Line. Není zakreslená v žádné mapě, její blízkost se pozná jen podle sílícího ticha a narůstajícího odporu lidí proti vetřelcům. Sayakhové a další kmeny ještě nemají s cizinci zkušenost. Džungle nezná žádné rychlejší tempo pohybu než chůzi. Kolo tady ještě nebylo vynalezeno. K čemu by zde bylo? Řídnoucí clona džungle znamená mýtinu, kterou vyklučili lidé. V dálce se objevuje první stromová chýše! Bouda je jak cizopasný epifyt nalepená vysoko na stromě v symbióze lidí a mraků.

U Korowai zvítězil život vysoko v korunách pralesních velikánů. Bez provazů i hřebíků dokáží zavěsit své chýše z ratanu a sága na kmeny stromů. Vzdalují se zemi, kde vše požírají houby, termiti a bakterie. Utíkají od nepřátel a malarických komárů vzhůru, nahoře je klid. Spojnicí se zemí je pouze tyč se zářezy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpívající oheň                                                      Plavky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kůže duchů. Lampa je v místním jazyce "měsíc duchů". Svůj název má každý z deseti různých druhů šípů. Jedenáct odlišných slov je pro ságo, jen jediný společný výraz zde má láska, soucit i smutek. Korowai nedávají city najevo, nikde nevidíme pár, který by si šeptal něžnosti. Něha se schovala, žijí zde bez výstřelků lásky a nenávisti našich vztahů v civilizaci. Když odchází muž z chýše déle než na den, měla by jít žena s ním, aby nepřitahovala pozornost jiných. Jde a nese většinu toho, co v džungli nasbírají. Kromě dítěte vláčí těžší věci na rameni a v síti na zádech, místní láska je vydřená. Korowai neznají vyjádření "překvapení", neznámé je pro ně i důležité slovo "jak?" Pro trenky a triko neměl jazyk výraz, říká jim "kůže duchů". Stačí jediný dotek cizího světa a někteří Korowai mění kůži. Pak se dívají s pohrdáním na ostatní, kteří touto změnou ještě neprošli.

Jejich chýše má tři části. V prostřední společné klouže běžný život, přední část je mužská, zadní pro ženy. Po stěnách visí luky a šípy, jediným "nábytkem" jsou ságové listy. U stropu se houpají kosti nalovených zvířat, lebky kaloňů, zobák zoborožce, želví krunýře, hlava papouška, čelisti divokého prasete. Ohniště je ze silné vrstvy říčního jílu, která stačí k izolaci plamenů. Mezi klacky podlahy může propadávat odpad. Oheň má svá tabu. Do plamenů nesmí putovat nehet, chýši by ovládl mocný čaroděj.

Cokoli živé je vítanou kořistí

Sázím do svých střev! Šamani vzdálených klanů přivolávají černou magií na nepřátele žravost tufo'a a hladomor loka. Původ krutostí se připisuje hadímu duchovi, který posílal své dvě ženy za hledáním potravy do džungle. Když odešly, odhodil kůži a stal se krásným mladým mužem. Jedna z žen však odhalila tajemství a hadí kůži zničila. Jako odplatu seslal hadí duch na lidi hlad a smrt. Hlad je všudypřítomný. Je tak zásadní, že střeva jsou pro Korowaje místem cítění a myšlenek. "Sázím do svých střev" znamená "Myslím, že..." Korowajové nemají žádné kožené předměty, protože snědí ze zvířete i kůži. Cokoliv živé se stává vítanou kořistí, myši, žáby, velké pakobylky, sarančata i brouci s úžasnými mimikry. Hmyz i ještěrky se osmahnou na ohni nebo se jen vmáčknou mezi listí a spolknou syrové, více práce je se želvou. Na hady, savce a ptáky jsou specialisté muži. Loví sami nebo v menších skupinách. Stopují kasuáry i stromové klokany, výjimečně najdou obrovité kasuáří vejce. Na divoká prasata muži číhají na stromech. Pokud začne divočák rozrývat kořeny, má smůlu, šíp je rychlý. Lovec si hodí úlovek na záda a s prasečíma nohama sevřenýma kolem krku a boků se vrací do chýše. Když zabije prasnici, jsou darem džungle selata. Za nohu se přivazují k podlaze domácí chýše. Když jsou příliš velká, stěhují se do "chlívku" pod stromem, kde čekají na smrt.

Svět není koule! Náročné prostředí deštného pralesa je živnou půdou nemocí. Díky slabé výživě je život Korowajů krátký, neznají ani jména předků. Vlezlá smrt je rychlá a častá, Korowai umírají na malárii, šípy a parazity. Mrtví se odloží do opuštěné stromové chýše nebo se zahrabou v džungli. Málokdo dožije padesáti let, obvyklý věk je pětatřicet. Dětem se dává jméno až v roce a půl života. Dřív to nemá smysl, mnoho jich umírá. Přirozená smrt neexistuje, všechno ovládají khakhua - čáry. Pokud zvítězí nemoc, je to vina čaroděje, který užírá střeva nebo střílí neviditelné šípy. Je spolčen se zlými mocnostmi, proto musí být co nejdříve zničen. Kouzelník je spřízněn s magickými silami. Msta uvádí do chodu nekonečný řetěz bojů. Složitá vyjednávání nemají prostor...

Svět není koule, aspoň ne pro Korowai. Pro ně je to Bolibelip, což znamená místa. Sestává ze čtyř soustředných kruhů. První je pro všechny, zde žijí lidé a zvířata. Na druhé straně kruhu leží konec míst, kde žijí duše. Jde o přesný odraz viditelného světa. Za ním se prostírá Velká voda s obrovskými rybami Ndewé, kolem vody je nebe a hvězdy. Svět Korowai je jednoduchý a přitom tak komplikovaný! Všechno důležité stvořil Velký duch Ginol. Protože se svým dílem nebyl spokojen, zase jej zničil. Ničil první, druhý i další. Korowai dnes žijí již v pátém bolibelip, ale ani ten není poslední. Odvěká víra Korowaje učí, že kontakt se zlým duchem laleo je pohroma pro jejich svět.. Říká se, že přijdou bílí duchové a přinesou spousty věcí. Až se dotknou Korowai duchů s kůží bledou jak leklá ryba, bude to konec i pátého kruhu. Stejný osud mohou přinést i věci bledých duchů. O existenci nového světa vědí jen mlhavě. Starci vyprávějí, že dotek s ním obrátí džungli naruby jak kůži z rajky. Nemají představu o kulatosti zeměkoule, natož o družicích, které létají kolem ní. Neví, že se jejich džungle stala novým územím Indonésie. Indonésie zase neví o jejich existenci.

Korowai nechtějí být objeveni. Dokáží se postarat o to, aby jejich chýše v korunách stromů zůstaly nepřístupné. Skrývají se v hlubinách deštného pralesa a vetřelce do světa z kůry odrazují záplavou šípu. Svůj osud se snaží co nejvíce oddálit.

Zakázaná nahota. Jsme první bílí lidé v historii, kteří se do Tokuni dostali po svých. V nemoudrém ránu nás misionářka plísní: "V řece se nemůžete umývat nazí! Musíte být slušně oblečení!" Divná hra v oblasti, kde domorodci chodí nazí zcela přirozeně. K čemu je misionáři nutí? Do panenských míst přiletí misijní helikoptéra a začne poučovat svět. Akce připomíná válečnou operaci či novodobé křižácké tažení. "Záchranný bojový" výsadek se pouští do domorodců speciálním programem. Bojuje se nerovnými prostředky. Televize s generátorem promítne video popisující Ježíšovo zmrtvýchvstání. Pro bezelstné lidi džungle, kteří neviděli jinou kulturu, má promítání ohromující a ochromující účinek. Najednou sledují zázraky na vlastní oči, překvapeně poslouchají, že nahota je hřích. Animismus nemá super techniku, má "pouze" tradici. Dosavadní "satanská" božstva jsou zakázána. Pastoři nutí zmatené domorodce vykácet džungli, budovat ranvej, postavit svatostánek. Je třeba spěchat, konkurenční náboženství nespí a může se tlačit na stejnou lokalitu. Vlastnický praporek v mapě "porobených" oblastí musí být zapíchnutý dříve.

Chýše trůní na stromě oblačně vysoko

Chýše v nebesích. Svět Korowai je příliš uzavřený a je těžké mu porozumět. Území stromových lidí je nejdivočejší. Pokusů dostat se do oblasti nebylo mnoho. Některé skončily dřív, než vlastně začaly, jinde proběhly omezené kontakty. Neprostupnější než bláto a změ» lián je houština kouzel, viny a msty. Každý chybný krok, slabost i nedomyšlená reakce může přinést smrt! Korowai i Kombai se stěhují, chýše nejsou stavby na věčnost. Do korun stromů je žene strach z komárů a lidí. Pokud jsou ve sporu, staví chýši nebesky vysoko. Když se spor urovná, mohou se stěhovat níž. Výška chýší prozrazuje, zda převažuje strach z lidí nebo přírody. V míru klesají i stromové chýše. Pro každou je třeba vysekat v džungli paseku, teprve s mýtinou se rodí lidská existence. K sousedům vede pochod skrz močály a podrost galeriového pralesa. Domorodci dokáží zavěsit svá obydlí až mezi oblaka, nejvyšší budka trůní snad čtyřicet metrů vysoko. Normálním smrtelníkům se tají dech, nahoru vyšplhají jen Korowai, jejich nahým tělům jako by chyběl respekt k životu. Za nimi do mraků se odváží blázen nebo kaskadér. Chýše na stromě je i vysoko podaná ruka blesku.

Jak dlouho stromové chýše ještě vydrží? Bude jejich výška postupně klesat až na úroveň "normálních" lidí? Až zmizí kmenové války, spadnou chýše úplně na zem?

Oheň podusí červenou buameru v banánovém listu